Poslední dobou jsem si zvykl snídat u segmentů z různých talk-show pouštěných z YouTube. Svou délkou jsou jako doprovod k této činnosti ideální. Před několika dny mi YouTube prostřednictvím svých návrhů nabídlo k přehrání krátce po sobě tyto dva klipy a já tak učinil. Jejich kontrast mě vyprovokoval k tomuto článku. Podívejte se prosím na oba tyto klipy také a poté si je rozebereme.
Myslím, že každému je jasné, že tyto dva pořady, byť oba spadají do formátu talk-show, se zásadně liší svým přístupem.
The Late Late Show (a potažmo prakticky všechny americké talk-show) jsou skriptované, tnz. mají scénář a rozhovor se vede v předem domluveném duchu. Díky tomu rozhovor krásně odsýpá, host je připraven reagovat na zvolené téma a má také v hlavě utříděné myšlenky. Přes to všechno nepůsobí rozhovor uměle, ale naopak velice autenticky. Jistě, je to jen hra a stejně jako Twitter tato hra vytváří většinou umělý dojem, že se divákovi dostává alespoň malého vhledu do osobního života známé osobnosti. Ale nemyslím si, že bychom měli jakékoli celebritě vyčítat, že do svého soukromí nechá nahlédnout pouze natolik, kolik sama dovolí.
Oproti tomu Show Jana Krause přistupuje k formátu talk-show zcela odlišně a snaží se o co největší autenticitu. Kvůli tomu je kvalita pořadu dosti kolísavá. Někdy to zkrátka jde víc a někdy méně. Myslím, že je zřejmé, že v případě rozhovoru s Annou Polívkovou se to moc nepodařilo. Ačkoli respektuji rozhodnutí autorů pořadu ohledně tohoto přístupu, jako diváka mě zajímá především výsledný produkt a ten byl bohužel v tomto případě tragický.
Vinu vidím v několika příčinách. I přes snahu o autenticitu by neškodila alespoň základní příprava ze strany dramaturgie v podobě domluvy s hostem o tom, jakým směrem budeme rozhovor směřovat. Pokud si totiž připravím pouze jedno téma, které mi host ihned na začátku rozhovoru odmítne komentovat, dostávám se do problémů. Je překvapivé, že zrovna Jan Kraus, který aktivně brojí proti praktikám bulváru, je ochoten z Anny Polívkové téměř násilím páčit podrobnosti o jejím soukromém vztahu, se kterým zatím zřejmě nechce vyjít na veřejnost (na což má dle mého názoru naprosté právo). Moderátor na takovou situaci nemůže reagovat tak, jak to následně předvedl pan Kraus, kdy zcela rezignoval na svou roli v pořadu a nechal Annu Polívkovou ať se v podstatě moderuje sama. Málem tak došlo k otevřenému konfliktu mezi hostem a moderátorem a na osočování z bulvárních praktik v přímém přenosu (dle mého názoru opět zcela oprávněně).
Díl viny ale vidím i na straně hosta. Pokud Anna Polívková během segmentu oznámí, že do takovýchto pořadů chodí velmi nerada, na náladě to nikomu nepřidá. Kromě toho si během rozhovoru neustále šlape na jazyk, mumlá a nedokáže souvisle vyjádřit myšlenku. Jistou vinu na tomto má právě ona absence přípravy, ale od zkušené herečky bych přesto čekal jiný přístup. Výsledkem tak byl bohužel rozhovor, který se téměř nedal poslouchat.
Mrzí mě, že v České republice se ještě nikomu nepodařilo přijít na správný recept k formátu talk-show. Budu-li se držet srovnání dvou ukázek výše, nelze si nevšimnout, že americký formát je rychlý, svižný, velmi velmi energický a neformální (neříkám vtipný, protože humor je silně subjektivní záležitost). Oproti tomu je český přístup pomalý, utahaný, dlouhý (a to i přesto, že rozhovor projde střižnou) a velmi silně formální. Onu formalitu považuji za důležitý faktor, protože značně přispívá k celkovému rozpoložení hosta. Současná podoba pořadu pana Krause přímo vybízí hosta k obezřelosti. Pokud by totiž ve své opatrnosti jen na chviličku polevil a odhalil skulinku ve svém brnění, hrozí, že si toho moderátor ihned všimne a využije situace, aby z hosta vytáhl něco, co on původně vůbec odhalit nechtěl. Uvolnili byste se vy v takové situaci?
Žádné komentáře:
Okomentovat